Landsmannschaft v Brně

1. května 2026
Neví-li někdo, jak nastolit kontroverzní společenské téma, stačí zmínit Sudetoněmecké krajanské sdružení. No a když se má jeho sjezd uskutečnit v Brně, musí čeští nacionalisté na barikády.
Přiznám se, že když se oživují události období druhé světové války, mám z toho téměř vždy takové smíšené pocity. Na jedné straně chápu, že nás připomínaná historie něčemu učí, a to zvláště ta pohnutá, na druhou stranu, jelikož nás od té doby dělí již mnoho generací, přijde mi neustálé jitření emocí někdy už trochu zbytečné. Navíc mám pocit, že lidstvo je stejně naprosto nepoučitelné.

Rozumím tomu, že pro některé národy a státy jsou události 2. světové války a doby před ní a krátce po ní stále živé. Pro Židy, kteří si dodnes svátkem Pesach připomínají vyjití z egyptského otroctví před více jak třemi tisíci lety, kteréžto není ani zcela historicky doložené, bude pro ně holokaust traumatem asi ještě hodně dlouho. To samé bude jen v jiném ohledu snad platit i pro většinu Němců. Rusové si pak ve své bídě ad absurdum pěstují „kult pabědy“ a všichni, kteří se cítí historicky ukřivdění, si ty křivdy – skutečné i domnělé – už osmdesát let také asi potřebují připomínat.

Už dříve jsem se na tomto místě zamýšlel nad tím, kde je ta hranice mezi „živou“ a „mrtvou“ historií. Je to doba života posledních žijících pamětníků, století, nebo to záleží na jen tom, do jaké míry ta historie zasahuje do naší současnosti? To posledně jmenované platí docela jistě v souvislosti s událostmi poválečnými, tedy s vyřizováním účtů a s územími změnami, se kterými souvisí i vysídlování a osidlování příslušných problematických oblastí.

Ti, kteří jsou ve válce poraženi, vcelku pochopitelně něco tratí, a vítězové něco získávají. Může to být území, ale třeba „jenom“ vliv. Německo ztratilo téměř čtvrtinu předválečného území a o část území přišlo i Maďarsko (o většinu přišlo již po 1. světové válce). Na druhou stranu hrůzy holokaustu vytvořily cestu pro vznik státu Izrael a územně (a mocensky) si polepšily ty země, které válka zásadně poškodila. Československá republika se vrátila do svých předválečných hranic, přičemž poněkud paradoxně přišla o Podkarpatskou Rus, což měl být výraz vděčnosti a projev vůle tamního obyvatelstva, přičemž plebiscit Rusínů byl zcela standardním bolševickým podvodem. Ze Sudet bylo na každý pád odsunuto německé obyvatelstvo.

Kromě živelného odsunu, který probíhal ihned po konci války a týkal se asi sedmi set tisíc lidí, mělo následné vysídlení téměř tří milionů sudetských Němců právní krytí, kterým byly závěry Postupimské konference, a především Benešovy dekrety. Pomineme-li (jinak nepominutelných) zhruba 30 tisíc zavražděných německých civilistů během onoho živelného odsunu, měl tento akt jasnou logiku i těžko zpochybnitelné morální opodstatnění. Na druhou stranu o své domovy a majetek přišli i lidé, kteří nebyli problematičtí před válkou, během války ani po válce. Nicméně v této situaci asi nešel princip kolektivní viny eliminovat.

V tomto historickém rámci vznikl Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband, který v druhé polovině 20. století v zásadě usiloval o prolomení Benešových dekretů a o náhrady spojené s vysídlením. Náhrady sanovala pouze německá vláda „sudeťáci u nás byli vnímáni jako nepřátelé, což bylo možná přehnané, nicméně to nebylo jen nějaké folklórní sdružení. Současný Landsmannschaft se však takových nároků oficiálně zřekl v roce 2015 a ještě před tím to zcela jasně deklarovala i německá vláda. Všechny s tímto související obavy by tak měly být zcela liché. Nabízí se jen otázka, k čemu krajanské sdružení, ve kterém už brzy nebudou žádní pamětníci, vlastně je, proč pořádá sjezdy a proč tento bude ausgerechnet v Brně?

Má-li však tato akce, jak je oficiálně uváděno, sloužit k ještě hlubšímu zakopání již zakopaných válečných seker, tak proč ne. Německo je naším největším obchodním partnerem, spojencem, a ať se to někomu líbí nebo ne, tak nás s ním váže notný kus historie, který si po vzoru národních obrozenců někdy představujeme – ne zcela objektivně – jen negativně. Německo bylo kromě svých militantních a mocenských aktivit také několik století ekonomicky vyspělou a kulturní zemí, což mělo v rámci různých nadnárodních uskupení i pozitivní stránky.

Abych se vyjádřil zcela jasně k meritu věci, tak mi přijdou všechny protesty a otevřené dopisy, které organizuje především SPD, úplně zbytečné a veskrze hloupé, protože nám ze strany Landsmannschaftu vůbec nic nehrozí. Bude-li bez nějakých provokací naplněno to, co je deklarováno, budou s tím naplněny i kasičky brněnských podnikatelů a tím také kasa města samotného, a pokud by se objevily nějaké nepřijatelné revanšistické projevy, tak může být společně se stížností k německé vládě jasně oznámeno: „Tak to bylo naposled, příště už u nás taková akce neproběhne!“ Podsouvat ale někomu předem zlé úmysly, je poněkud trapné.

Živení a rozdmýchávání nacionálních vášní, které je maskováno vlastenectvím a národními zájmy, je obecným zlem, kteréžto nese zodpovědnost za většinu dřívějších i současných konfliktů, respektive je to osvědčený způsob, jak z důvodu mocenských zájmů radikalizovat velké skupiny obyvatelstva i celé národy. Stačí se podívat do doby rozpadu Jugoslávie či na to, co předcházelo válce na Ukrajině. Zeptejme se tedy, kdo jitří nacionální emoce, jestli je to krajanské sdružení, nebo naši „vlastenci“. Ti by si měli, stejně jako my ostatní se soudy počkat, až ta akce proběhne.

Zdroj: https://blog.idnes.cz/turnerjiri/landsmannschaft-v-brne.Bg26050013