Za směšné pak považuji všechny ty naše dnešní morální majáky s akademickými tituly, odsuzující bývalé řadové komunisty pro jejich „zločinnou ideologii“, přičemž tvrdí, že oni si s komunistickou ideologií v socialistickém Československu nezadali a před režimem nikdy neohnuli hřbet. Přitom však studium marxismu-leninismu bylo ve východním bloku standardní součástí akademické dráhy, tedy i u nás bývalo studium marxismu-leninismu povinným ideologickým modulem prakticky pro všechny vysokoškoláky. Tedy pro všechny studenty všech oborů, technických, lékařských i uměleckých, to byl předmět povinný. A neznám nikoho za socialismu obdařeného akademickým titulem, kdo se režimu vzepřel a veřejně odmítl marxismus-leninismus na vysoké škole studovat.

Jeden z největších paradoxů tehdejší doby však představovala skutečnost, že díky branné povinnosti v bývalém Československu muži absolvovali základní vojenskou službu, kdy každý před bojovou zástavou, jako občan socialistické republiky, slavnostně přísahal věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Kdy pro obranu socialismu byl dokonce dle přísahy připraven pevně stát v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. A nic na tomto faktu nezmění omluva, že šlo o přísahu vynucenou, kdy až na pár výjimek z řad úplných vypatlaců ji nikdo nebral vážně. Kdy po tolika dnes statečných odpůrcích minulého režimu, co měli přísahu komunistům odmítnout, nebylo tehdy nikde vidu ani slechu.

V západní Evropě marxismus není dominantní politickou ideologií, má však silný vliv na akademické myšlení, kdy politicky přežívá v reformované podobě. Významnou roli zde hraje tzv. neomarxismus, kdy některé neomarxistické přístupy mohou oslabovat univerzální pojetí práv ve prospěch skupinové identity, polarizovat společnost, relativizovat tradiční instituce (rodina, národní stát, trh) a podporovat takzvanou kulturu rušení (Cancel culture), kterýžto termín se začal masově používat v letech 2017–2020, kdy sociální sítě umožnily rychlou kolektivní reakci na chování veřejných osobností. Kdy v diskurzu pojem neomarxismus u nejrůznějších hnutí zahrnuje genderová studia, postkoloniální teorii, či progresivní aktivismus. Je pravda, že v českém politickém systému nenajdeme stranu, která by se k neomarxismu jako své ideologii oficiálně hlásila, neboť tradiční levicová Sociální demokracie (SOCDEM) či radikálně levicové subjekty se hlásí spíše k social-demokratickým nebo socialistickým proudům.

Co je však nejdůležitější, mnoho internetových diskutérů si plete dojmy s pojmy, neboť u nás jsme ve skutečnosti nežili v komunismu, nýbrž v socialismu. A pro starší občany, co život v socialismu brali jako normu a rádi na něj vzpomínají, na něm byla nejlepší ta podstatná věc, na kterou se při srovnávání často zapomíná, totiž že všichni byli mladí. Ale naskýtá se zde kruciální otázka: proč vlastně k socialismu v západní Evropě, tedy i u nás, dnes tíhne tolik mladých lidí?